Aktuality

 
 

Evidence skutečných majitelů                                

Počínaje dnem 1. ledna 2018 se zřizuje tzv. evidence údajů o skutečném majiteli právnické osoby zapsané do veřejného rejstříku a svěřenského fondu zapsaného do evidence svěřenských fondů.

Tato novinka byla zmíněna již v našich Bulletinech č. 14/2016 a č. 4/2017, a tak připomínáme některé významné skutečnosti, které jsou s ní spojeny:

Skutečným majitelem je každá fyzická osoba, která má fakticky nebo právně možnost vykonávat přímo nebo nepřímo rozhodující vliv v právnické osobě; skutečného majitele podrobněji definuje § 4 odst. 4 zákona č. 253/2008 Sb. (který je velmi často označován jako „AML“ zákon).

Evidenci skutečných majitelů každé právnické osoby povede tentýž soud, který vede rejstřík, zpravidla obchodní rejstřík, do něhož je tato právnická osoba zapsána.

Do této evidence se o každém skutečném majiteli zapisují některé jeho osobní identifikační údaje a údaj o skutečnosti, která zakládá jeho postavení skutečného majitele, což bude v řadě případů jeho podíl.

Oznámení údajů o skutečných majitelích rejstříkovému soudu je povinné. S ohledem na určité pochybnosti o lhůtě, v níž právnické osoby musí oznámit rejstříkovému soudu údaje o svých skutečných majitelích, se domníváme, že bezpečnou cestou bude splnění této povinnosti v rozumně krátké době po dni 1.1.2018.

Údaje o skutečném majiteli nebudou veřejně dostupné a mohou být poskytnuty pouze tomu, kdo na tom prokáže zájem v souvislosti s předcházením některých trestných činů (např. legalizace výnosů z trestné činnosti), nebo prostřednictvím dálkového přístupu dalším vymezeným osobám, jako jsou soudy pro účely soudního řízení, některé orgány státní správy, ale též poskytovatelé veřejné podpory, a osoby, které jsou podle „AML“ zákona povinny provádět identifikaci a kontrolu svých klientů.

A ještě jedna souvislost: Zadavatel veřejné zakázky je nyní povinen podmínit uzavření smlouvy s vybraným uchazečem tím, že mu uchazeč předloží údaje o jeho skutečných majitelích a doklady, které dokazují jejich vztah k uchazeči. Počínaje dnem 1.1.2018 se zadavatel tyto údaje nejdříve pokusí sám zjistit z evidence skutečných majitelů. Až v případě, že tyto údaje takto zjistit nelze, uplatní se výše popsaný „klasický“ postup.

Uchází-li se Vaše právnická osoba o veřejné zakázky či o veřejnou podporu, nelze než doporučit, aby před tím dosáhla zápisu údajů o svých skutečných majitelích do evidence příslušného rejstříkového soudu; splní svou zákonnou povinnost a též dosáhne v daných řízeních určitých administrativních výhod.

Jsme připraveni Vám pomoci s plněním povinností spojených s evidencí skutečných majitelů.

Ať již jde o Vaše dotazy či pokyny v těchto věcech, neváhejte se obracet na Mgr. Ondřeje Kadlubiece, tel. 558 535 655, e-mail: ondrej.kadlubiec@trz.cz, či kteréhokoliv jiného právníka naší Advokátní kanceláře.

Autor: Mgr. Ondřej Kadlubiec, advokát






Share on Facebook
Tweet
Share On Google Plus
Share On LinkedIn
Share On Pinterest
Share by Email

Obecné nařízení o ochraně osobních údajů, nebo-li „GDPR“

Co je GDPR ?

GDPR je právním předpisem, který komplexně upravuje problematiku zpracování a ochrany osobních údajů. Přesné označení tohoto právního předpisu zní „nařízení evropského parlamentu a rady (EU) 2016/679 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů. Samotné označení GDPR, které se běžně používá v odborné veřejnosti, je zkratka anglického označení „General Data Protection Regulation“, čili v českém jazyce „Obecné nařízení o ochraně osobních údajů“.

Koho se GDPR týká?

GDPR se v podstatě týká každé osoby, jak fyzické tak i právnické osoby. Mluvíme-li o fyzických osobách, musíme si uvědomit, že v dnešní době nepřichází v úvahu, že by o někom nebyly zpracovány osobní údaje. U právnických osob si troufáme říct, že ze své podstaty, všechny zpracovávají osobní údaje fyzických osob; zaměstnavatel zpracovává osobní údaje o svých zaměstnancích, zpracovávají se také osobní údaje o členech statutárních orgánů, o obchodních partnerech a o zákaznicích, u spolků to budou údaje o jeho členech.

Co GDPR přinese?

V porovnání s nynější legislativou zabývající se ochranou osobních údajů, GDPR blíže rozvádí stávající práva fyzických osob, jejichž osobní údaje se zpracovávají, případně zavádí zcela nová práva. Dále je nutno počítat s výraznými dopady na organizační záležitosti a vnitropodnikovou legislativu, týkající se zpracování a ochrany osobních údajů.



Kdy se na GDPR začít připravovat?

GDPR nabude účinnosti dne 25.05.2018. I když to je daleko, přípravu nelze podceňovat. Je jisté, že implementace případných organizačních změn včetně jejich technického zabezpečení se nestihne v krátkém časovém intervalu.

Naše Advokátní kancelář je Vám připravena poskytnout informace a konzultace k tomu, co musí Vaše organizace provést v souvislosti s právní úpravou GDPR.

Autor: Mgr. Viktor Kubuš, advokátní koncipient
Share on Facebook
Tweet
Share On Google Plus
Share On LinkedIn
Share On Pinterest
Share by Email

Průlomový judikát Ústavního soudu ve věci účelového a nepodloženého trestního oznámení

Trestním oznámením se rozumí oznámení o skutečnostech nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, adresované příslušnému orgánu činnému v trestním řízení – jde tedy o podání občana, státního orgánu, zájmového sdružení nebo jiného subjektu stojícího mimo orgány činné v trestním řízení, které obsahuje konkrétní skutečnosti, nasvědčující spáchání trestného činu.

Povinnost oznámit přípravu nebo páchání trestného činu nebo skutečnost, že trestný čin byl spáchán, je zakotvena v paragrafech 367 a 368 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku. Tato povinnost se týká konkrétních, v těchto paragrafech vyjmenovaných trestných činů. Pokud tak v uvedených případech dotyčný neučiní, dopustí se tím trestného činu nepřekažení trestného činu nebo neoznámení trestného činu. Nepřekažení nebo neoznámení trestného činu není trestné (vyjma případů vyjmenovaných v zákoně), pokud tak nelze učinit bez značných nesnází, nebo pokud by oznamovatel sebe nebo osobu blízkou tak uvedl v nebezpečí smrti, ublížení na zdraví, jiné závažné újmy nebo trestního stíhání.

Je všeobecně známo, že institut trestního oznámení, zakotvený v paragrafech 59 a 158 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, se nezřídka stává oblíbeným prostředkem k vyřizování si osobních účtů a v neposlední řadě i prostředkem politického konkurenčního boje. V právní praxi zde doposud byla právními předpisy ne zcela jednoznačně upravená oblast tzv. „šedá zóna“, pod níž spadaly případy, kdy podané trestní oznámení sice nevykazovalo znaky křivého obvinění, nicméně přesto byl jeho obsah nepravdivý či obsahující nepřesná a zkreslená tvrzení oznamovatele, který navíc trval na jejich prověření ze strany orgánů činných v trestním řízení.

Takovýto oznamovatel zpravidla nenesl žádné důsledky svého jednání, které mnohdy bylo vedeno zlým úmyslem způsobit konkrétní osobě přinejmenším řadu nepříjemností, či v případě politického soupeření bylo tímto úmyslem získání konkurenční výhody nad politickým rivalem. Oznamovatel tak byl v pozici v zásadě nedotknutelného subjektu, bez ohledu na to, zda trestního oznámení zneužil k nelegitimnímu účelu a podal jej šikanózním způsobem, porušujícím dobré mravy.

Ústavní soud České republiky, na základě ústavní stížnosti podané naší Advokátní kanceláří, nyní řešil případ, kdy oznamovatel trestného činu a osoba, vůči níž trestní oznámení směřovalo, byli ve vzájemně konkurenčním postavení z důvodu jejich politické angažovanosti, přičemž oznamovatel podal trestní oznámení v situaci, kdy se, jakožto nositel veřejné funkce – zastupitel města, nacházel v pozici, z níž si mohl opatřit relevantní informace a mohl iniciovat případnou nápravu jinými dostupnými prostředky, na což však zcela rezignoval. Namísto toho podal trestní oznámení, které nebylo důvodné a na jehož prověření ze strany orgánů činných v trestním řízení opakovaně trval.

Nařčená a vyšetřovaná osoba tak byla vystavena následkům podaného trestního oznámení, kdy byla nucena opakovaně podávat vysvětlení na policii, v důsledku čehož došlo jak ke vzniku majetkové škody vyplývající z účelně vynaložených nákladů na právní služby, tak ke vzniku nemajetkové újmy v podobě zásahu do lidské důstojnosti, osobní cti a dobré pověsti.

Ústavní soud ve svém nálezu č.j. III. ÚS 1017/15 ze dne 05.09.2017 konstatoval, zejména že:

  • v případech podání nepravdivých trestních oznámení, v nichž oznamovatel nebyl odsouzen pro křivé obvinění, připadá v úvahu jeho občanskoprávní odpovědnost za vzniklou újmu, a to dokonce i v případech, kdy nařčená osoba byla nedůvodně obviněna nebo obžalována, a újma na jejích právech tak vznikla především nesprávným postupem orgánů státu. Tím spíše je nezbytné, aby taková možnost existovala v případech osob, vůči kterým ani nebylo obvinění vzneseno a kdy oznamovatel navíc na provedení prvotních poškozujících policejních postupů důrazně trvá, i přes důkazy svědčící o nedůvodnosti jeho podání.
  • v právním státě založeném na respektu k základním právům a svobodám (srov. čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 1 Listiny) je zásadně nepřípustný stav, v němž je jednotlivec nucen strpět újmu na svých ústavních právech v důsledku nějakého protiprávního jednání soukromé osoby (v posuzované věci vedlejšího účastníka jako politického soupeře) a orgánu veřejné moci, aniž by neměl zároveň právo na náhradu takovéto újmy podle míry jejich podílu na vzniklé škodě. Výjimky z této zásady, pak dle Ústavního soudu, mohou tvořit případy, kdy do řetězce jednání zasáhne tzv. vyšší moc (vis maior), nebo když vznik újmy je okolností nejasnou z hlediska skutkového a nárok na její náhradu tak pro nemožnost zjistit skutkový stav nelze přiznat.
  • instituty trestního řízení by se neměly stát běžnou součástí pokračování politického boje „jinými“ prostředky. To plně odpovídá zásadě subsidiarity trestní represe, která má jednak omezit neúčelné vynakládání prostředků kvůli přehnaně se rozšiřujícímu předmětu zájmu orgánů činných v trestním řízení, a zejména bránit tomu, aby veškerá politická činnost byla těmito orgány průběžně „legitimizována“ bez toho, že jsou dány dostatečně konkrétní podklady, a kde existuje jiný systém nápravy či kontroly včetně získávání důležitých informací (např. občanskoprávní soudní řízení či řízení dle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů). Z hlediska ochrany základních hodnot českého ústavního pořádku by bylo nepřípustným trendem, kdyby se policie na základě vágních, či dokonce objektivně nepravdivých podnětů měla fakticky stát bezplatnou detektivní kanceláří k získání informací o jednání politických oponentů.
  • není-li však veřejně činné osobě (tzv. public figures) poskytován z veřejných prostředků nějaký zvláštní příplatek na důvodnou obhajobu v trestních věcech, nelze zároveň obecně konstatovat, že pouze ze samotného politického působení pro postavení takové osoby vyplývá závěr o nemožnosti uplatnit nárok na náhradu nákladů vynaložených na potřebnou právní pomoc, popř. i obhajobu (čl. 37 odst. 2, čl. 40 odst. 3 Listiny).

Ústavní soud neopomenul zdůraznit, že žádný z jeho výše uvedených závěrů nemůže být vykládán jako nepřiměřené omezení práva obrátit se s trestním oznámením na orgány činné v trestním řízení. Právo podat a nechat prošetřit trestní oznámení je na straně přímé oběti trestné činnosti dokonce nenahraditelnou složkou jejího ústavního práva na účinné vyšetřování. V ostatních případech pak představuje důležité zákonné právo, které je odrazem veřejného zájmu na prošetření společensky nejškodlivějších jednání civilizovaným způsobem. Každý si však musí být vědom, že může být volán k odpovědnosti za jednání, které nebere, ať už konáním či nekonáním, přiměřené ohledy na ústavně garantovaná práva ostatních členů společnosti.

Autor: Mgr. David Troszok, advokát




Share on Facebook
Tweet
Share On Google Plus
Share On LinkedIn
Share On Pinterest
Share by Email