Jedním ze základních nároků, které může poškozený zaměstnanec uplatnit vůči svému zaměstnavateli v souvislosti s pracovním úrazem či nemocí z povolání, je náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, označovaná často jako tzv. „renta“.
Tato náhrada má za cíl kompenzovat rozdíl mezi příjmem, kterého by poškozený dosahoval nebýt úrazu či nemoci, a příjmem, kterého je po úrazu schopen dosahovat vzhledem ke své snížené pracovní schopnosti. Opírá se o ustanovení § 271b zákoníku práce.
Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení dočasné pracovní neschopnosti přísluší zaměstnanci nejdéle do konce kalendářního měsíce, v němž dovršil věk 65 let nebo důchodový věk, je-li důchodový věk vyšší než 65 let, anebo do data přiznání starobního důchodu z důchodového pojištění.
Právní rámec
Podle § 271b zákoníku práce platí, že zaměstnavatel je povinen nahradit zaměstnanci ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, a to formou doplatku do průměrného výdělku před poškozením. Pokud poškozený není schopen pracovat vůbec, náleží mu doplatek do původního výdělku bez jakýchkoliv odpočtů.
Při výpočtu se srovnává:
- Průměrný výdělek poškozeného před vznikem poškození – tedy před úrazem nebo před zjištěním nemoci z povolání,
- Aktuální příjem poškozeného po ukončení pracovní neschopnosti (ze zaměstnání, podnikání apod.),
- případně i výdělek, kterého by mohl dosahovat, pokud neprokazuje dostatečnou snahu o získání výdělečné činnosti (tzv. zaviněná nezaměstnanost – viz níže).
Judikatura a výklad soudů
Dlouhodobě ustálená judikatura Nejvyššího soudu ČR poskytuje k tomuto institutu řadu důležitých výkladových pravidel:
- Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2861/2008: Toto rozhodnutí se zabývá otázkou, kdy vzniká nárok na náhradu za ztrátu na výdělku a jaké okolnosti jsou pro jeho posouzení rozhodující. Nárok na náhradu za ztrátu na výdělku vzniká dnem, kdy došlo následkem pracovního úrazu k poklesu (ztrátě) výdělku = k okamžiku, kdy dosáhl poprvé nižšího příjmu.
- Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 5198/2016: Jakmile je starobní důchod poškozenému přiznán a stane se jeho příjmem, jde o změnu poměrů znamenající, že trvalým poškozením zdraví omezená či ztracená pracovní způsobilost se nadále ani potenciálně nevyužije a občanskoprávní nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti zaniká.
Praktické otázky a sporné momenty
V praxi často dochází ke sporům například v těchto oblastech:
- Jaký příjem má být považován za výdělek po úrazu? Pokud jde o ztrátu na výdělku, tak tu je třeba vnímat jako veškerou ztrátu z výdělečné činnosti. Nejedná se tak pouze o ztrátu příjmu z pracovního poměru, ale i například o ztrátu z vedlejší podnikatelské činnosti, na kterou měl živnostenský list a kterou si zaměstnanec přivydělával.
- Zda je poškozený skutečně schopen pracovat a v jakém rozsahu – otázky dokazování zdravotního stavu a schopnosti výkonu práce bývají klíčové,
- Možnost přičtení fiktivního výdělku – jakmile zaměstnavatel prokáže, že zaměstnanec by mohl dosahovat určitého výdělku, může být náhrada krácena.
Jestliže by chtěl zaměstnanec zneužít svého postavení a bez vážných důvodů by odmítl vykonávat práci, kterou mu zaměstnavatel zajistil (zaviněná nezaměstnanost), náležela by mu ztráta na výdělku pouze ve výši rozdílu mezi jeho průměrným výdělkem před vznikem škody a průměrným výdělkem, kterého mohl dosáhnout v práci, která mu byla zaměstnavatelem zajištěna. Zaměstnavatel přitom není povinen zaměstnanci nahrazovat škodu do výše částky, kterou si zaměstnanec bez vážných důvodů opomenul vydělat.
Závěrem
Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti je jedním ze základních nároků odškodnění pracovního úrazu. Správné stanovení její výše často vyžaduje důkladnou právní i ekonomickou analýzu. Vzhledem k tomu, že se jedná o opakující se plnění s potenciálně dlouhodobým dopadem na život poškozeného, je vhodné se při jakýchkoliv nejasnostech obrátit na zkušeného právního zástupce.