Rozhodovací praxe vyšších soudních instancí, byť nemá precedenční účinky, představuje jeden z nejvíce respektovaných zdrojů výkladu právních norem – logicky, když se konkrétní kauza dostane k Nejvyššímu, Nejvyššímu správnímu či Ústavnímu soudu, lze důvodně očekávat, že se na konkrétní problém bude daný soud dívat obdobně jako v minulosti. S tím vesměs počítají i nižší instance, včetně správních orgánů – někdy je však ustálenou rozhodovací praxi potřeba připomenout (a že to někdy trvá).
Tak tomu bylo i v jedné naší nedávné kauze – týkající se problematiky výmazu užitného vzoru – na první pohled jednoznačná věc, právní úprava je stručná a srozumitelná. Nicméně jeden návrh na výmaz užitného vzoru se nakonec dostal až k Nejvyššímu správnímu soudu, který nám v rámci svého rozsudku č. j. 2 As 192/2022 – 31 dal zapravdu (stejně jako předtím Městský soud v Praze), připomenul svoji dřívější rozhodovací praxi a potvrdil nezákonnost postupu Úřadu průmyslového vlastnictví.
Pointa celého případu byla poměrně jednoduchá – v rámci řízení o výmazu užitného vzoru, kdy technické řešení nesplňovalo podmínku novosti, ÚPV na základě návrhu vlastníka užitného vzoru přeformuloval nároky na ochranu, když do prvního nezávislého nároku (jakési základní definice technického řešení, která by sama o sobě měla být dostatečně nová) doplnil další znaky, které byly uvedena až v závislých nárocích (ty obsahují jakési varianty původního návrhu, resp. nějaké další „vychytávky“).
Takovýto postup se nám nejevil jako souladný s právní úpravou – ÚPV u užitných vzorů (na rozdíl od patentů) neprovádí úplný průzkum, tedy nezkoumá novost technického řešení (přihlášku kontroluje jen formálně, nikoli obsahově). Takto by si klidně kdokoliv mohl nyní přihlásit k ochraně například jízdní kolo – korekce této volnosti je tak kompenzována možností podat návrh na výmaz a „přísností“ tohoto procesu – právní úprava zkrátka předpokládá určitou míru svědomí na straně přihlašovatele – zkrátka s velkou mocí přichází i velká odpovědnost.
Tomu pak dle našeho názoru odpovídá přísnější úprava výmazu, spočívající v tom, že pravidlo, které se uplatňuje u zrušení patentů – „Týkají-li se důvody zrušení jen části patentu, patent se zruší částečně. Částečné zrušení patentu se provádí změnou jeho nároků, popisu nebo výkresů.“ – zkrátka u užitných vzorů absentuje.
Nejvyšší správní soud nám v tomto dal za pravdu, když zkonstatoval, že právní úprava neumožňuje ÚPV v rámci výmazu užitného vzoru přeformulovat nezávislý nárok užitného vzoru tak, že do něj zakomponuje prvky ze zbylých závislých nároků. Tyto závěry již byly dlouhodobě prosazovány Nejvyšším správním soudem – např. dřívějším rozsudkem č.j. 9 As 37/2008-153.
Byť s lehkou dávkou patosu lze i v kontextu výše uvedeného konstatovat, že práva, právní zásady a ustálená judikatura, budou mít svoji hodnotu a význam pouze tehdy, pokud se jich budou účastníci důvodně a důsledně dovolávat.