Trestním oznámením se rozumí oznámení o skutečnostech nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, adresované příslušnému orgánu činnému v trestním řízení – jde tedy o podání občana, státního orgánu, zájmového sdružení nebo jiného subjektu stojícího mimo orgány činné v trestním řízení, které obsahuje konkrétní skutečnosti, nasvědčující spáchání trestného činu.

Povinnost oznámit přípravu nebo páchání trestného činu nebo skutečnost, že trestný čin byl spáchán, je zakotvena v paragrafech 367 a 368 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku. Tato povinnost se týká konkrétních, v těchto paragrafech vyjmenovaných trestných činů. Pokud tak v uvedených případech dotyčný neučiní, dopustí se tím trestného činu nepřekažení trestného činu nebo neoznámení trestného činu. Nepřekažení nebo neoznámení trestného činu není trestné (vyjma případů vyjmenovaných v zákoně), pokud tak nelze učinit bez značných nesnází, nebo pokud by oznamovatel sebe nebo osobu blízkou tak uvedl v nebezpečí smrti, ublížení na zdraví, jiné závažné újmy nebo trestního stíhání.

Je všeobecně známo, že institut trestního oznámení, zakotvený v paragrafech 59 a 158 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, se nezřídka stává oblíbeným prostředkem k vyřizování si osobních účtů a v neposlední řadě i prostředkem politického konkurenčního boje. V právní praxi zde doposud byla právními předpisy ne zcela jednoznačně upravená oblast tzv. „šedá zóna“, pod níž spadaly případy, kdy podané trestní oznámení sice nevykazovalo znaky křivého obvinění, nicméně přesto byl jeho obsah nepravdivý či obsahující nepřesná a zkreslená tvrzení oznamovatele, který navíc trval na jejich prověření ze strany orgánů činných v trestním řízení.

Takovýto oznamovatel zpravidla nenesl žádné důsledky svého jednání, které mnohdy bylo vedeno zlým úmyslem způsobit konkrétní osobě přinejmenším řadu nepříjemností, či v případě politického soupeření bylo tímto úmyslem získání konkurenční výhody nad politickým rivalem. Oznamovatel tak byl v pozici v zásadě nedotknutelného subjektu, bez ohledu na to, zda trestního oznámení zneužil k nelegitimnímu účelu a podal jej šikanózním způsobem, porušujícím dobré mravy.

Ústavní soud České republiky, na základě ústavní stížnosti podané naší Advokátní kanceláří, nyní řešil případ, kdy oznamovatel trestného činu a osoba, vůči níž trestní oznámení směřovalo, byli ve vzájemně konkurenčním postavení z důvodu jejich politické angažovanosti, přičemž oznamovatel podal trestní oznámení v situaci, kdy se, jakožto nositel veřejné funkce – zastupitel města, nacházel v pozici, z níž si mohl opatřit relevantní informace a mohl iniciovat případnou nápravu jinými dostupnými prostředky, na což však zcela rezignoval. Namísto toho podal trestní oznámení, které nebylo důvodné a na jehož prověření ze strany orgánů činných v trestním řízení opakovaně trval.

Nařčená a vyšetřovaná osoba tak byla vystavena následkům podaného trestního oznámení, kdy byla nucena opakovaně podávat vysvětlení na policii, v důsledku čehož došlo jak ke vzniku majetkové škody vyplývající z účelně vynaložených nákladů na právní služby, tak ke vzniku nemajetkové újmy v podobě zásahu do lidské důstojnosti, osobní cti a dobré pověsti.

Ústavní soud ve svém nálezu č.j. III. ÚS 1017/15 ze dne 05.09.2017 konstatoval, zejména že:

  • v případech podání nepravdivých trestních oznámení, v nichž oznamovatel nebyl odsouzen pro křivé obvinění, připadá v úvahu jeho občanskoprávní odpovědnost za vzniklou újmu, a to dokonce i v případech, kdy nařčená osoba byla nedůvodně obviněna nebo obžalována, a újma na jejích právech tak vznikla především nesprávným postupem orgánů státu. Tím spíše je nezbytné, aby taková možnost existovala v případech osob, vůči kterým ani nebylo obvinění vzneseno a kdy oznamovatel navíc na provedení prvotních poškozujících policejních postupů důrazně trvá, i přes důkazy svědčící o nedůvodnosti jeho podání.
  • v právním státě založeném na respektu k základním právům a svobodám (srov. čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 1 Listiny) je zásadně nepřípustný stav, v němž je jednotlivec nucen strpět újmu na svých ústavních právech v důsledku nějakého protiprávního jednání soukromé osoby (v posuzované věci vedlejšího účastníka jako politického soupeře) a orgánu veřejné moci, aniž by neměl zároveň právo na náhradu takovéto újmy podle míry jejich podílu na vzniklé škodě. Výjimky z této zásady, pak dle Ústavního soudu, mohou tvořit případy, kdy do řetězce jednání zasáhne tzv. vyšší moc (vis maior), nebo když vznik újmy je okolností nejasnou z hlediska skutkového a nárok na její náhradu tak pro nemožnost zjistit skutkový stav nelze přiznat.
  • instituty trestního řízení by se neměly stát běžnou součástí pokračování politického boje „jinými“ prostředky. To plně odpovídá zásadě subsidiarity trestní represe, která má jednak omezit neúčelné vynakládání prostředků kvůli přehnaně se rozšiřujícímu předmětu zájmu orgánů činných v trestním řízení, a zejména bránit tomu, aby veškerá politická činnost byla těmito orgány průběžně „legitimizována“ bez toho, že jsou dány dostatečně konkrétní podklady, a kde existuje jiný systém nápravy či kontroly včetně získávání důležitých informací (např. občanskoprávní soudní řízení či řízení dle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů). Z hlediska ochrany základních hodnot českého ústavního pořádku by bylo nepřípustným trendem, kdyby se policie na základě vágních, či dokonce objektivně nepravdivých podnětů měla fakticky stát bezplatnou detektivní kanceláří k získání informací o jednání politických oponentů.
  • není-li však veřejně činné osobě (tzv. public figures) poskytován z veřejných prostředků nějaký zvláštní příplatek na důvodnou obhajobu v trestních věcech, nelze zároveň obecně konstatovat, že pouze ze samotného politického působení pro postavení takové osoby vyplývá závěr o nemožnosti uplatnit nárok na náhradu nákladů vynaložených na potřebnou právní pomoc, popř. i obhajobu (čl. 37 odst. 2, čl. 40 odst. 3 Listiny).

Ústavní soud neopomenul zdůraznit, že žádný z jeho výše uvedených závěrů nemůže být vykládán jako nepřiměřené omezení práva obrátit se s trestním oznámením na orgány činné v trestním řízení. Právo podat a nechat prošetřit trestní oznámení je na straně přímé oběti trestné činnosti dokonce nenahraditelnou složkou jejího ústavního práva na účinné vyšetřování. V ostatních případech pak představuje důležité zákonné právo, které je odrazem veřejného zájmu na prošetření společensky nejškodlivějších jednání civilizovaným způsobem. Každý si však musí být vědom, že může být volán k odpovědnosti za jednání, které nebere, ať už konáním či nekonáním, přiměřené ohledy na ústavně garantovaná práva ostatních členů společnosti.

Autor: Mgr. David Troszok, advokát